ČSSD je s námi už 135 let!

Připomeňme si společně 135. výročí založení strany, která je nejen nejsilnější a nejstarší českou politickou stranou, ale i jednou z nejstarších členských stran Socialistické internacionály založené anglickými, francouzskými a německými průkopníky myšlenek demokratického socialismu před téměř 140 lety v Londýně.

Základními sociálně demokratickými pilíři zůstávají od samotných počátků – spravedlnost, solidarita, svoboda – jako kontinuální ideové východisko tohoto celosvětového hnutí.

Jak tomu bylo před 135 lety U Kaštanu?

Když se ve sporých, ale útulných prostorách břevnovského výjezdního hostince U KAŠTANU 7. dubna 1878 scházeli nepočetní delegáti ilegálního ustavujícího sjezdu české zemské organizace sociální demokracie českých a rakouských zemí, nemohl nikdo z nich tušit, k jaké světodějné události tím dávají podnět.  Uplynulo teprve šest let od zformulování nejstaršího českého sociálně demokratického programu, jen měsíce je dělily od vyzrazení místa i průběhu sjezdu a hned na počátku nového desetiletí byla tato zakladatelská generace dvacátnických vůdců smetena vlnou vykonstruované taaffeovské perzekuce a hnutí samo zahnáno na pokraj zániku. Nebylo to v našich dějinách poprvé ani naposled; historie pěti obnov naší strany je historií nepředstavitelného utrpení, nadlidského heroismu, ale i lékarnicky důsledné a masarykovsky houževnaté drobné vývojové práce, v níž se ideje českého národního hnutí organicky snoubily a snoubí s drsnou historickou zkušeností radikálního socialismu domácího i evropského.

Přičiněním druhého zakladatele naší strany de facto Josefa Steinera vzniká na přelomu předminulého a minulého století nejen politická struktura největší české politické strany, ale i navazující síť zastřešujících, jak naši předkové říkali a mysleli, zájmových složek strany; tj. nejen strana, ale i s ní bezprostředně související sekulární hnutí. Tento organizační, do značné míry finančně soběstačný komplex napodobí po roce 1918 postupně v té či oné míře všechny politické strany první Československé republiky. Představoval totiž velkou sílu, kterou naši předkové potřebovali proto, aby mohli účinně hájit zájmy tehdejších dolních šesti-sedmi milionů českých lidí práce. Prakticky současně se k nim připojily téměř tři miliony českých Němců a zhruba po roce 1900 i první stovky a tisíce slovenských sociálních demokratů za řekou Moravou. Sílu hnutí dotvářely tisíce dalších členů v zahraničních krajanských minoritách; přímou, velmi podstatnou součástí naší strany byly před r. 1918 i zemské organizace ve Vídni a Dolních Rakousích.

Postupně ve spojení s demokratickými politiky především z okruhu kolem budoucího prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, jehož nezapomenutelná žena Charlotta byla téměř dvacet let naší členkou, se podařilo probojovat zkrácení pracovní doby z původních 13-16 hodin denně na 8-12, pokročit ve zrovnoprávnění české, zejména dělnické ženy a prostřednictvím stále důmyslnější sítě podpůrných, úrazových a nemocenských pokladen i vývojově zakotvovat základní existenční jistoty českých lidí práce. Podstatně se zmodernizoval a zkulturněl i jejich životní styl a vzdělanost.

Na tato východiska mohl navázat během zahraniční akce prvního odboje její vůdce prof. Masaryk i jeho spolupracovníci astronom a letec Milán Rastislav Štefánik a sukovitý středočeský rodák, začínající vysokoškolský pedagog sociolog Edvard Beneš. Heroismus našich srbských, francouzských, italských a zejména ruských legií pomohl v kritických posledních měsících první světové války dohodovým spojencům zastavit na západní frontě poslední nebezpečnou ofenzívu ústředních mocností. Netušené a vysnívané se stalo skutkem. Obnovení české státnosti v jejím tehdy dějinně nejšťastnějším československém provedení, v němž se s námi spojili na základě vlastního rozhodnutí zástupci Slovenska a vlastně nahodile i Podkarpatské Rusi, tajilo i první plány na provedení evropské integrace. Do zapomenutí by totiž neměl upadnout plodný podzimní sen zámořských exilových reprezentací sídlících v USA o severojižní středoevropské demokratické federaci; pro nás je zajímavý už tím, že jeho dominantním protagonistou měl být praktický snivec všedního dne Masaryk. Muž, který na podzim 1918 nalezl své sídlo na historickém hradě českých králů. Prezident Osvoboditel.

To všechno by bylo nepředstavitelné bez mas českého dělného lidu, jehož páteří byli statisícoví členové a sympatizanti českého socialismu. To pro ně posazovala a prosadila naše strana v průběhu dvacátých let prvorepublikový sociální stát, vznešené dílo dobových špičkových evropských parametrů. To i námi rostla mezinárodně proslulá vzdělanost a poctivost našich lidí práce. První Československá republika byla nedokonalým dílem nedokonalých lidí. Do její pozoruhodné architektury se vloudil nejeden kaz, ne všechny ideály, ne každý sen byl naplněn a uskutečněn. Ale když na nádvoří pražského Hradu volal nad Masarykovou rakví ve svém nezapomenutelném nadčasovém projevu jeho žák a pokračovatel prezident Budovatel Edvard Beneš všechny bez ohledu na rozdíly v jejich sociálním postavení, náboženském přesvědčení či národní příslušnosti k obraně nejvznešenějšího Masarykova odkazu, republiky Československé, odpovědělo mu hromové ano milionů. Milionů, které nastoupily ve vojenských uniformách do nedobudovaných pohraničních pevností, i ve střízlivém občanském šatu profesí týlu, každý na svém místě, k obraně své milované vlasti na podzim 1938. Bohužel – i to byla naše strana proti své vůli nucena akceptovat – síly sebevražedného appeseamentu vládnoucích vedoucích garnitur západních demokracií byly silnější; jediný způsob, kterým mohli naši předkové dát najevo své rozčarování a bol, bylo vystoupení z rozpadající se Socialistické dělnické internacionály. Naší reakcí však nebyla kapitulace, ale naopak pevná nezlomná víra, která nás vedla do řad druhého odboje domácího i zahraničního, že vláda věcí našich do rukou našich se navrátí. 

Když po obsazení území okleštěné druhé Československé republiky 16. března 1939 vydal Edvard Beneš ze svého chicagského exilu bojovnou výzvu k zahájení druhého odboje, byli to také – a v mnoha ohledech především – sociální demokraté, kteří podpořili hlas a odhodlání i činy tohoto vůdce druhého odboje. Hrdinství lidí domácí rezistence, krvavé oběti ztraceného boje tragické války o Francii, letecké bitvy o Velkou Británii, pouštních plání kolem Tobruku i zasněžených břehů řeky Mžy u východoukrajinského Sokolova vystřídal jásavý triumf, vývojově vykupovaný krvavými oběťmi stovek a tisíců našich vojáků a vojaček, při dobytí Kijeva, západní Ukrajiny a nakonec i prvních stovek a tisíců čtverečných kilometrů okupované vlasti nedobrovolně ztracené Podkarpatské Rusi a severovýchodního Slovenska. Zapomenuto nezůstává ani nesnadné obléhání pancéřové brigády francouzského přístavu Dunkerque a s úctou se skláníme i před oběťmi Slovenského národního povstání a květnového Českého národního povstání. Byly to také naše oběti. Byli to i naši hrdinové druhého odboje, jimž nadčasový pomník ve své knize-žalovu postavili r. 1947 Vojtěch Dundr a Jan Filipínský. 

Poválečné bipolární rozdělení světa bylo hlavním důvodem dějinného nezdaru třetí Československé republiky lidí práce a socializující demokracie. Oběti politických procesů padesátých let, boj proti sociáldemokratismu rovné páteře lidí práce, ale i civilní, nekonečně dlouhá desetiletí neúmorně působící nesnadný heroismus všedního dne stovek a tisíců sociálně demokratických členů zahraniční exilové československé sociální demokracie dokázaly zvrátit temný cíl významné části architektů únorového převratu 1948 – pokus o dějinné zničení a vyhlazení české a československé sociálně demokratické myšlenky.

Boj o znovulegalizaci dominantní strany českého demokratického socialismu byl poměrně záhy v polistopadovém Československu a posléze Česku vystřídán bojem nejprve o zachování Masarykovy a Benešovy československé státnosti a současně i následně o udržení sociálního státu ve své podstatě budovaného a vybudovaného našimi předky. Sociálního státu první i třetí Československé republiky a Pražského jara, sociálního státu Jeana Monneta, Konráda Adenauera, Willy Brandta i Helmuta Schmidta, Josefa Steinera, Antonína Hampla, Jaromíra Nečase, Josefa Macka, Františka Soukupa, Lva Wintra, Josefa Tayerla, Bohumila Laušmana, Václava Majera, Zdeňka Bechyně, Zdeňka Pešky, Jiřího Horáka. Sociálního státu polistopadových sociálně demokratických vlád, sociálního státu všech lidí práce. Těch, kteří jsou zaměstnanci, i těch, kteří působí jako dělní a sociálně i lidsky a mravně citliví a vnímaví demokratičtí podnikatelé.

To, co kdysi přivedlo naše předky, razantní idealistické mladíky sotva jinošskému věku odrostlé, do zapadlého břevnovského hostince, kam tehdejší Pražané chodili a jezdili na svá příležitostná sváteční a víkendová povyražení, je stejně živé i dnes. Současná Česká sociálně demokratická strana si je toho plně vědoma. A je připravena naděje, které s ní jsou spojovány, splnit. V zájmu nejen svém, ale především v zájmu všech lidí práce naší překrásné země v srdci Evropy.